Britskou rockovou legendu Pink Floyd zná snad každý. Já osobně se jim nevědomě po většinu, prozatim krátkého, života vyhýbal. Až před pár lety k mým uším a očím dopadly dva skoro nepopsatelné hudební experimenty - Echoes a The Wall. Echoes je kapitola sama o sobě s nádhernou melancholickou atmosférou, ale o The Wall se v tomto koutku prostě musim zmínit. Z části protože patří na mém osobním filmovém žebříčku na absolutní vrchol, z druhé jelikož se jedná o naprostý filmový základ pro každého. Projekt skládající se z hudebního alba, vrcholného koncertu - na živo to tehdá musel být opravdu zážitek - a famózního filmu. Tedy filmu, spíše unikátního 90 minut dlouhého videoklipu. Na přelomu 70. a 80. let se podařilo vytvořit dílo, které patrně do dneška nenašlo přímou konkurenci. Složitý, metaforami nasáklý příběh o dospívání, výchově, lásce k matce, válce, politické situaci v Británii 80.let a především uzavírání se jedince - ona stavba zdi- před těžkým a nepochopitelným světem. Obrovská analýza lidského života. Silná sugesce metafor - děti padající do mlýnku na maso, červy rozžírající společnost, masy lidí v anonymních maskách jako tupé stádo. Film se napoprvé nedá pochopit, jednotlivé narážky a myšlenky vyplouvají pomalu a člověk musí sám chtít je zachytit. Vrcholné části poté nastávají v animovaných sekvencích od Geralda Scarfa, organické do sebe se přelevající kresby, nedá se popsat - kdo nezná kráčející kladiva ulicemi, měl by se z kulturního hlediska stydět. Nechci se zde zabírat celkovým rozborem filmu, to by bylo na značně dlouho. Můžu akorát dodat, že se jedna o neskutečně depresivní a těžce stravitelný film, po jehož shlédnutí zůstane dlouho v mozku velice silná pachuť. Přesto, možná právě proto, považuji film za povinost minimálně jednou vidět. A následně si odpočinout u Echoes nebo třeba Wish you were here.
Žádné komentáře:
Okomentovat