Lifeforce by ASD

work in progress...

sdgdgfsg.. http://www.youtube.com/watch?v=mjPe7PUnr3M

Na návštěvě v Twin Peaks

David Lynch je zkrátka ikona postmoderního surrealismu. Tam, kde je jeho Mazací hlava už na hranici pochopení, Duna silně expresivní a Modrý samet náběh do poetična, je Twin Peaks esencí Lynchovy tvorby. Náběh na prosté vyšetřování vraždy se jaksi klasicky zvrhne a ona samotná prazvláštnost městečka uprostřed lesů je těžko popsatelná. Čím však Twin Peaks ohromí, nejsou ani tak surrealistické vize, ale předevšim neskutečně geniální charaktery všech postaviček. Lehce zvláštním Cooprem počínaje a rozborem ,,dokonale slušné,, v úvodu zavražděné Laury Palmerové konče. Aneb to, na čem totálně ztroskotal Lost. Stařenka mluvící s kusem stromu ani už moc nepřekvapí. Střpky, střípky. A na konec velký kus skla v podobě retrospektivního filmu, zobrazující poslední týden Laury, dokonalost. Samotné klubové scény poté představují patrně osobní vrchol toho, co se dá ve filmografii zažít. Jo, ano, samozřejmě, nejzvláštnější a nejsilnější seriál, už jen to intro... Sovy nejsou tím, čím se zdají být.

Filmový špajz no.6 - Stalker

V roce 1979 vzniknul v tehdejším SSSR zvláštní, poetický film Stalker pod režijí Andreje Tarkovského, jemuž předlohou byla v tehdejším východním světe poměrně známá sci-fi novela Piknik u cesty (1), kterou sepsali bratři Arkadij a Boris Strugačtí (2). Příběh o podivné Zóně, pásmu tajemné oblasti u městečka Harmondu, vzniklé nejspíše dopadem meteoritu, nebo jiného vesmírného předmětu, či vesmírné návštěvě, která si uspořádala krátký piknik a zanechala za sebou prapodivně smrtelné magnetické a gravitační síly a jevy. Do uzavřené Zóny se nelegálně vydávají zvědavci, Stalkeři, pátrající po oněch podivných jevech a předmětech. Ke konci knihy se setkáváme s místem, kde se plní veškerá lidská přání a kniha konči i přes vnitřně zničené hrdiny pozitivně, hlavní postava si v nitru přeje všem vše dobré a šťastné. Tarkovskij pojal předlohu po svém a nakonec z toho vzniknul poměrně odlišný a značně depresivní snímek, který člověka na začátku vtáhne a vyplivne zničeného až v prapodivném závěru, kde divák často nemá naprostou představu, co právě posledních několik hodin sledoval a jak film přesně uchopit.
Osobně jsem nejprve, jako obdivovatel žánru vědecko fantastické literatury, četl předlohu a až před několika lety se poprvé odhodlal ke shlédnutí filmu. Kniha od Strugackých je trochu někde jinde, možná lepší, možná ne, Tarkovského vidina byla však jen jedna a člověk ji rozhodně musí alespoň pro částečné pochopení vidět vícekrát, nejlépe s odstupem několika let.
Samotná filmová adaptace úspěšné sci-fi novely Piknik u cesty bratří Strugackých pod názvem Stalker (3), vzniká po dlouhých letech natáčení, které provázejí značné technické potíže, první část filmu je technicky zničena, ale již nejsou peníze a čas na přetáčení. Samotný Tarkovský o filmu a natáční říká: "...Stalker si vyžádal víc času než film Rublev. Ačkoliv to nebyl realizačně náročný film, dal nám zabrat. Z technických důvodů jsme museli přetočit tři čtvrtiny materiálu, změnit kameramana, scénografa. Scénář jsme psali s bratry Strugackými, avšak s povídkou Piknik u cesty má málo společného - snad jen název profese přenesený do titulu: Stalker... K ideovému obsahu filmu: mluvíme o tom, že nikdo a nic nemůže člověku pomoci než člověk. Mimo nás není žádné síly, která by nám usnadnila existenci. Člověk sám vytváří jak sebe, tak svou budoucnost. Ve filmu v podstatě účinkují tři postavy - Profesor, Spisovatel a Stalker - v každé jsem přítomen svou částečkou, ale nejvíc sympatizuji se Stalkerem. Připomíná Dona Quijota a jeho drama je dramatem rytíře smutné postavy. Je přežitkem. Je to mamut. Je zmítán city, jaké kultivovaly před sto lety. Je ztělesněním antipragmatismu. Odtud Spisovatelova averze proti němu - chápe ho, ale zakouší vedle něho komplexy méněcennosti. Hlavní hrdina je mi blízký a drahý. Někdy se vymaňuje z mého vlivu - přidělil jsem mu velkou zátěž. Vyjadřuje tu krizi již mrtvé ideje, tu naději. Spisovatel je mi rovněž blízký, ale Stalker je hlubší a vnitřně bohatší... Finální scéna? Děvčátko s telekinetickými schopnostmi? To je prosté. Autoři zde mluví o příští generaci, vyslovují svou zvláštní víru v ní. Je mladší než my, rychleji se vyvíjela, a jsou jí - výhradně jí - vlastní určité schopnosti."
Mistr dlouhých nepřerušovaných záběrů nás přenáší do blíže nespecifikované doby depresivního bezútěšného světa. Samotná úvodní scenérie domova jedné z hlavních postav, samotného Stalkera, je situována do špinavého prostředí, ještě více umocněného barevným filtrem, vzniklým především díky technickým potížím při natáčení. Začátek je stejně tajemný, jako zbytek filmu, hledíme rodinu ležící v posteli, která už od prvního pohledu nežije zřejmě šťastně,avšak odkazem na silný duchovná život hlavní postavy skrze masivní knihovnu, nás režisér nechává na značně osobním pochopení. Návrat k ní a vysvětlení citových vztahů nám poté Tarkovskij poskytne až v samotném závěru po dlouhém a zdrcujícím putování po mystické Zóně. Přísluší se zde především vyzdvihnou fakt, v jakém kontrastuje samotné přírodně panensky čisté a lidmi dávno opuštěné místo Zóny s továrním a technicky špinavým prostředím fabrik a elektráren, ve kterém aktéři žijí a vydávají se na putování. Zóna poté působí jako jakýsi zpustošený pomník na věci dávno minulé a místo, které se navrátilo zpět pod navládu jiných sil než lidských.
Výprava Stalkera začíná v místní hospodě, baru, kde si jej najmou dva aktéři – Spisovatel a Učitel – aneb kontrast věřícího Stalkera, humanisty a racionálního vědce, aby je dovedl do Zóny, kde se údajně v samotném jejím srdci nachází prapodivná místnost, která plní přání. Místo, odkuď odejde člověk se štěstím, postupem času a hlubším pronikáním k onomu magickému místu, které zde snad nechali návštěvníci, aby lidem udělali radost, více a více zabředáváme do hlubin jednotlivých postav. Nakonec dochází i k situaci, že se Profesor pokusí po dosažení cíle cesty radši místo vyhodit do povětří, podle jeho slov aby nebylo postupem času zneužito. Zde dochází k vrcholné scéně filmu, kdy se Stalker, věřící v dobrotu a niterné lidské štěstí nechápavě snaží Profesora přesvědčit, že lidé potřebují mít se k čemu upínat, pro něco věřit, jinak by nemělo smyslu setrvávat v existenci. Dovršení této myšlenky poté dochází v samotném závěru filmu, kdy navrátivší se Stalker, zničený a zklamaný v bezvěrcnost lidí, ke své rodině, usíná a jeho žena promlouvá přímo k nám, divákům. Věděla, že když s ním stráví život, bude se trápit a bude nešťastná, lepší však být nešťastná a mít v co doufat, než žít nudný život. Bez neštěstí by nebyla víra v něco lepšího a lepších okamžiků života by si člověk těžko mohl vážit.
Přes mnohovýznamovost tohoto Tarkovského díla je možné film chápat jako podobenství o pokoře, duchovní rozervanosti, víře a její ztrátě. Film může být pro některé diváky obtížně sledovatelný, a to pro jakousi dějovou pustost (ta je navíc podpořena perfektní, téměř statickou prací s kamerou). O děj a akci však v tomto Tarkovského díle ani zdaleka nejde – jde spíše o rozbor hlubokých filozofických otázek, které jsou aktuální v dnešní moderní/postmoderní éře. Tarkovskému se tento rozbor zdařil na výbornou – vysoká kvalita jeho opusu je dosažena především myšlenkově hlubokými rozhovory a dále pak souhrnem obrazu (barev, je otázkou, nakolik je toto ovlivněno již zminěnými potížemi, při realizaci filmu) a zvuku. Tarkovský natočil vskutku významné dílo – scifi, které vlastně ani příliš scifi není, jedná se spíše o silně meditativní a filosofickou výpravu za poznáním nitra zúčastněných a jejich vzájemnou dialogovou interakci. Dílo, které nenechá citlivého a pátrajícího diváka chladným, spíše naopak,zapustí v něm své hluboké kořeny a nenechá ho po zkouknutí vydechnout a na tento silný a prapodivný zážitek zapomenout.

Zkrátka nepopsatelná expresivní jízda - video Tarkovského imaginace

(1) V originále Пикник на обочине z roku 1971, v českém překladu Mladá fronta - 1974
(2) Arkadij Natanovič Strugacký se narodil 28. srpna 1925 v městě Batumi. Později žil v Sankt Petěrburgu (bývalý Leningrad). Jeho otec byl expert na umění a jeho matka učitelka.
Boris Natanovič Strugacký se narodil 15. dubna 1933. Hrdinové Strugackých nejsou žadní velcí hrdinové. Prožívají velká dilemata, která nemusí ovlivnit pouze je, ale třeba celý národ, který si to ani neuvědomuje. Strugačtí jsou jedni ze zakladatelů moderního žánru sci-fi. V českém překladu vyšla většina jejich prací, jako například Město zaslíbených, Brouk v mraveništi, Kulhavý osud a další.
(3) Сталкер, průvodce po Zóně, tajemný a uzavřený člověk.

Stoptime

Po roce konečně suše konstatuje, že s příchodem Facebooku a jeho rychlé koncepce, kde může své myšlenkové pochody bezproblémově okamžitě formulovat, smysl tohoto blogu dlouho nevytrval. Určitě si zde ale v průběhu několika dní zreprezentuje alespoň práci o tvorbě Hieronymuse Bosche.