Filmová hudba

Subjektivně osobní žebříček nejoblíbenější hudby ve filmech, ať už původní, či převzaté. Pozice okolo 11.-5. je v podstatě bezpředmětná a neustále v pohybu, první pozice však naprosto nezpochybnitelné. :)

11. RocknRolla
Intro, obzvláště dokonalé intro, snad u žádného jiného filmu jsem nebyl při úvodu tak natěšenej na zbytek, sice již slabšího, filmu.


10. - Ghost in the Shell 2
Vrchol animovaného existenciálního sci-fi, neuchopitelné, překrásné.



9. - Lola běží o život
Německý experiment, zvláštní, legendární a s pro film naprosto sedícím zvukovým doprovodem, perfektní. Německá filmografie - rozhodně Lola.



První minuta třetího, finálního běhu, je poté zvláště něco specifického.



8. - Apokalypsa
Coppolovo tříhodinové hypnotické filmové zpodobňení Danteho Pekla v syrovém putování po řece do Kambodže. Jako má pro mě Četa neuvěřitelmě perfektní konec, v Apokalypse jsou to především úvodní Doors. + Wagnerova Die Walküre z helikoptér.



7. - Trainspotting
Možná proto že mám rád Iggyho, možná pro celkovou atmosféru, ale podobnou audio video symbiozu těžko hledat. + Perfect Day, finální Born Slippy... jediné co se nabízí, tak je provázání hudby v Pulp fiction, avšak ta pro mě není tak spojená s obrazem.



6. - 2001: Vesmírná Odysea
Kubrickova přelomová space opera. A i když je zrození člověka z opice pod vlivem monolitu pravděpodobně nejsymboličtější, konec 60. let a psychedelickou éru Pink Floydů necharakterizuje nic lépe než ,,vesmírý trip,,, dokonalá definice jedné dekády.



5. - Requiem za sen
Fontánu a Černou labuť jako celky považuji za hlubší filmy, avšak zakončení Requiem je Aronofskyho naprostý vrchol. Asi tak.



4. - 1492: Dobytí ráje
Samotný film nepovažuji za zrovna nejlepší, avšak Vangelis jej posunul výrazně jinam, takhle přesně má podtržení epičnosti vypadat.



3. - Nekonečný příběh
Nejoblíbenější pohádka z dětství, proč asi? :) A proč jsou sakra pokračování naprosté sračky...



2. - Blade Runner, Vangelis
Podruhé Vangelis, tentokrát v nepřekonané definici toho, co pro mě představuje vrchol sci-fi.



1. - Četa
Z trojice Apokalypsa, Vesta, Četa je poslední rozhodně asi nejslabší, avšak finální odlet s lehce patetickým Charlieho proslovem je něco naprosto perfektního. Díky Vancouverskému symphonickému orchestru pro mě prozatim nejsilnější filmová scéna, a nejspiš to tak asi i zůstane......



... v těsném tlaku ikonické smrtí Eliase, Willem Dafoe pro mě ve své životní roli.



+ Olověná vesta
A když už se Četa a Apokalypsa nevyhne srovnání s Vestou, tak samosebou kontrastní Surfin Bird, Kubrickovi patří dík za poctu kultuře 60. let!! :))

Lifeforce by ASD

work in progress...

sdgdgfsg.. http://www.youtube.com/watch?v=mjPe7PUnr3M

Na návštěvě v Twin Peaks

David Lynch je zkrátka ikona postmoderního surrealismu. Tam, kde je jeho Mazací hlava už na hranici pochopení, Duna silně expresivní a Modrý samet náběh do poetična, je Twin Peaks esencí Lynchovy tvorby. Náběh na prosté vyšetřování vraždy se jaksi klasicky zvrhne a ona samotná prazvláštnost městečka uprostřed lesů je těžko popsatelná. Čím však Twin Peaks ohromí, nejsou ani tak surrealistické vize, ale předevšim neskutečně geniální charaktery všech postaviček. Lehce zvláštním Cooprem počínaje a rozborem ,,dokonale slušné,, v úvodu zavražděné Laury Palmerové konče. Aneb to, na čem totálně ztroskotal Lost. Stařenka mluvící s kusem stromu ani už moc nepřekvapí. Střpky, střípky. A na konec velký kus skla v podobě retrospektivního filmu, zobrazující poslední týden Laury, dokonalost. Samotné klubové scény poté představují patrně osobní vrchol toho, co se dá ve filmografii zažít. Jo, ano, samozřejmě, nejzvláštnější a nejsilnější seriál, už jen to intro... Sovy nejsou tím, čím se zdají být.

Filmový špajz no.6 - Stalker

V roce 1979 vzniknul v tehdejším SSSR zvláštní, poetický film Stalker pod režijí Andreje Tarkovského, jemuž předlohou byla v tehdejším východním světe poměrně známá sci-fi novela Piknik u cesty (1), kterou sepsali bratři Arkadij a Boris Strugačtí (2). Příběh o podivné Zóně, pásmu tajemné oblasti u městečka Harmondu, vzniklé nejspíše dopadem meteoritu, nebo jiného vesmírného předmětu, či vesmírné návštěvě, která si uspořádala krátký piknik a zanechala za sebou prapodivně smrtelné magnetické a gravitační síly a jevy. Do uzavřené Zóny se nelegálně vydávají zvědavci, Stalkeři, pátrající po oněch podivných jevech a předmětech. Ke konci knihy se setkáváme s místem, kde se plní veškerá lidská přání a kniha konči i přes vnitřně zničené hrdiny pozitivně, hlavní postava si v nitru přeje všem vše dobré a šťastné. Tarkovskij pojal předlohu po svém a nakonec z toho vzniknul poměrně odlišný a značně depresivní snímek, který člověka na začátku vtáhne a vyplivne zničeného až v prapodivném závěru, kde divák často nemá naprostou představu, co právě posledních několik hodin sledoval a jak film přesně uchopit.
Osobně jsem nejprve, jako obdivovatel žánru vědecko fantastické literatury, četl předlohu a až před několika lety se poprvé odhodlal ke shlédnutí filmu. Kniha od Strugackých je trochu někde jinde, možná lepší, možná ne, Tarkovského vidina byla však jen jedna a člověk ji rozhodně musí alespoň pro částečné pochopení vidět vícekrát, nejlépe s odstupem několika let.
Samotná filmová adaptace úspěšné sci-fi novely Piknik u cesty bratří Strugackých pod názvem Stalker (3), vzniká po dlouhých letech natáčení, které provázejí značné technické potíže, první část filmu je technicky zničena, ale již nejsou peníze a čas na přetáčení. Samotný Tarkovský o filmu a natáční říká: "...Stalker si vyžádal víc času než film Rublev. Ačkoliv to nebyl realizačně náročný film, dal nám zabrat. Z technických důvodů jsme museli přetočit tři čtvrtiny materiálu, změnit kameramana, scénografa. Scénář jsme psali s bratry Strugackými, avšak s povídkou Piknik u cesty má málo společného - snad jen název profese přenesený do titulu: Stalker... K ideovému obsahu filmu: mluvíme o tom, že nikdo a nic nemůže člověku pomoci než člověk. Mimo nás není žádné síly, která by nám usnadnila existenci. Člověk sám vytváří jak sebe, tak svou budoucnost. Ve filmu v podstatě účinkují tři postavy - Profesor, Spisovatel a Stalker - v každé jsem přítomen svou částečkou, ale nejvíc sympatizuji se Stalkerem. Připomíná Dona Quijota a jeho drama je dramatem rytíře smutné postavy. Je přežitkem. Je to mamut. Je zmítán city, jaké kultivovaly před sto lety. Je ztělesněním antipragmatismu. Odtud Spisovatelova averze proti němu - chápe ho, ale zakouší vedle něho komplexy méněcennosti. Hlavní hrdina je mi blízký a drahý. Někdy se vymaňuje z mého vlivu - přidělil jsem mu velkou zátěž. Vyjadřuje tu krizi již mrtvé ideje, tu naději. Spisovatel je mi rovněž blízký, ale Stalker je hlubší a vnitřně bohatší... Finální scéna? Děvčátko s telekinetickými schopnostmi? To je prosté. Autoři zde mluví o příští generaci, vyslovují svou zvláštní víru v ní. Je mladší než my, rychleji se vyvíjela, a jsou jí - výhradně jí - vlastní určité schopnosti."
Mistr dlouhých nepřerušovaných záběrů nás přenáší do blíže nespecifikované doby depresivního bezútěšného světa. Samotná úvodní scenérie domova jedné z hlavních postav, samotného Stalkera, je situována do špinavého prostředí, ještě více umocněného barevným filtrem, vzniklým především díky technickým potížím při natáčení. Začátek je stejně tajemný, jako zbytek filmu, hledíme rodinu ležící v posteli, která už od prvního pohledu nežije zřejmě šťastně,avšak odkazem na silný duchovná život hlavní postavy skrze masivní knihovnu, nás režisér nechává na značně osobním pochopení. Návrat k ní a vysvětlení citových vztahů nám poté Tarkovskij poskytne až v samotném závěru po dlouhém a zdrcujícím putování po mystické Zóně. Přísluší se zde především vyzdvihnou fakt, v jakém kontrastuje samotné přírodně panensky čisté a lidmi dávno opuštěné místo Zóny s továrním a technicky špinavým prostředím fabrik a elektráren, ve kterém aktéři žijí a vydávají se na putování. Zóna poté působí jako jakýsi zpustošený pomník na věci dávno minulé a místo, které se navrátilo zpět pod navládu jiných sil než lidských.
Výprava Stalkera začíná v místní hospodě, baru, kde si jej najmou dva aktéři – Spisovatel a Učitel – aneb kontrast věřícího Stalkera, humanisty a racionálního vědce, aby je dovedl do Zóny, kde se údajně v samotném jejím srdci nachází prapodivná místnost, která plní přání. Místo, odkuď odejde člověk se štěstím, postupem času a hlubším pronikáním k onomu magickému místu, které zde snad nechali návštěvníci, aby lidem udělali radost, více a více zabředáváme do hlubin jednotlivých postav. Nakonec dochází i k situaci, že se Profesor pokusí po dosažení cíle cesty radši místo vyhodit do povětří, podle jeho slov aby nebylo postupem času zneužito. Zde dochází k vrcholné scéně filmu, kdy se Stalker, věřící v dobrotu a niterné lidské štěstí nechápavě snaží Profesora přesvědčit, že lidé potřebují mít se k čemu upínat, pro něco věřit, jinak by nemělo smyslu setrvávat v existenci. Dovršení této myšlenky poté dochází v samotném závěru filmu, kdy navrátivší se Stalker, zničený a zklamaný v bezvěrcnost lidí, ke své rodině, usíná a jeho žena promlouvá přímo k nám, divákům. Věděla, že když s ním stráví život, bude se trápit a bude nešťastná, lepší však být nešťastná a mít v co doufat, než žít nudný život. Bez neštěstí by nebyla víra v něco lepšího a lepších okamžiků života by si člověk těžko mohl vážit.
Přes mnohovýznamovost tohoto Tarkovského díla je možné film chápat jako podobenství o pokoře, duchovní rozervanosti, víře a její ztrátě. Film může být pro některé diváky obtížně sledovatelný, a to pro jakousi dějovou pustost (ta je navíc podpořena perfektní, téměř statickou prací s kamerou). O děj a akci však v tomto Tarkovského díle ani zdaleka nejde – jde spíše o rozbor hlubokých filozofických otázek, které jsou aktuální v dnešní moderní/postmoderní éře. Tarkovskému se tento rozbor zdařil na výbornou – vysoká kvalita jeho opusu je dosažena především myšlenkově hlubokými rozhovory a dále pak souhrnem obrazu (barev, je otázkou, nakolik je toto ovlivněno již zminěnými potížemi, při realizaci filmu) a zvuku. Tarkovský natočil vskutku významné dílo – scifi, které vlastně ani příliš scifi není, jedná se spíše o silně meditativní a filosofickou výpravu za poznáním nitra zúčastněných a jejich vzájemnou dialogovou interakci. Dílo, které nenechá citlivého a pátrajícího diváka chladným, spíše naopak,zapustí v něm své hluboké kořeny a nenechá ho po zkouknutí vydechnout a na tento silný a prapodivný zážitek zapomenout.

Zkrátka nepopsatelná expresivní jízda - video Tarkovského imaginace

(1) V originále Пикник на обочине z roku 1971, v českém překladu Mladá fronta - 1974
(2) Arkadij Natanovič Strugacký se narodil 28. srpna 1925 v městě Batumi. Později žil v Sankt Petěrburgu (bývalý Leningrad). Jeho otec byl expert na umění a jeho matka učitelka.
Boris Natanovič Strugacký se narodil 15. dubna 1933. Hrdinové Strugackých nejsou žadní velcí hrdinové. Prožívají velká dilemata, která nemusí ovlivnit pouze je, ale třeba celý národ, který si to ani neuvědomuje. Strugačtí jsou jedni ze zakladatelů moderního žánru sci-fi. V českém překladu vyšla většina jejich prací, jako například Město zaslíbených, Brouk v mraveništi, Kulhavý osud a další.
(3) Сталкер, průvodce po Zóně, tajemný a uzavřený člověk.

Stoptime

Po roce konečně suše konstatuje, že s příchodem Facebooku a jeho rychlé koncepce, kde může své myšlenkové pochody bezproblémově okamžitě formulovat, smysl tohoto blogu dlouho nevytrval. Určitě si zde ale v průběhu několika dní zreprezentuje alespoň práci o tvorbě Hieronymuse Bosche.

Mořské vánky

Rozpracovaný, poetikou říznutý cyklus maleb Putování po světových mořích je současným lehce oddechovým tématem před tvorbou dlouho plánovaného projektu Adam a Eva 21. století, do něhož se snad již brzy ponořím. Mořské putování prozatím sestává ze dvou maleb z planovaných 7. Zde zobrazená Bouře a Poetika úsvitu je tvořena kombinovanou technikou nanášení olejových, temperových a akrylových barev na velkoformátovou čtvrtku. Druhým mezistupňovým cyklem jsou následně kresby tvořené pomocí drobných obrazců. Červ a Oka ve víru času. Edit: 3. obraz, Vstříc dálkám.

Kontextová reflexe - Entropa

Entropa, podvod, vrchol nevkusu, kýčovitý prvoplánový odpad. I o tom dnešní moderní umění může být. Já osobně pamatuji za posledních několik let spousty projektů, jenž u nás vzbudily podobnou mediální a společenskou diskuzi, namátkou třeba Národní knihovna, Černého neonové srdce, atomová exploze Ztohoven, nebo zkrvavení svatebčané v oddávací kapli. Musim se přiznat, že celkové ztvárnění Entropy nepovažují za extrémě překrásnou a přitažlivou plastiku, avšak její vyznění a reflexe v sociální společnosti ji přidala na ohromné působnosti. Především překrásně ukázala vztah politického uskupení k myšlenkám umění. Fajn, předsedáme na chvilku EU, mohli bychom splácnout něco nezapomenutelného, zadat projekt, dál se o něj nezajímat a následně jej příjmout za vlastní dar světu. Černému se to povedlo, překrásně zobrazit absolutní kulturní ignoraci mocenských pohlavárů. Je zde samozřejmě nevyřešitelný spor o Černého podvodu, aroganci a egoisu. Jenže jak jinak by měl umělec v těchto podmínkách něco stvořit, aniž by to nepodlehlo cenzuře, jenž by v dnešní civilizové společnosti měla být již pasé. A znovu tady, podobně jako u architekta Kaplického - budiž mu zem lehká, máme lidové mínění, které povětšinou dosud Černého neznala, jenž příchází se svými vlastními jedině nejlepšími názory na modernu ( či spíše postmodernu). Od počátku 20. století již umění nevzniká prvořadě pro lidi, ale především jako reflexe moderní zhýralé společnosti. Společensky přijatelné práce jsou již většinou kýčem, což však samozřejmě není nic špatného. Ano závidím Černému jeho drzost, snahu o zobrazení těžko pochopitelného multikulturního světa s obrovským nadhledem. Jen škoda za jeho okamžité omluvy, jimiž si absurdně podlomil kolena, zakrýt Bulharsko černou plachtou s nápisem CENZURA by projekt dovedlo k dokonalosti. Názory se samozřejmě různí a je potřeba je chápat, avšak v porovnání například francouzského loňského něčeho, obmotané stuhami (ostatně, kdo vlastně ví, že tam něco takového bylo ? ), dalo české předsednictví do Bruselu dílo, které vzbudilo obrovské rozporuplné ohlasy. Díky za ně. Na co je poté umění, pokuď se o něm nediskutuje.

Přetékající polička no.2 - Les yeux du chat

Konečně se mi dostalo do rukou překrásné francouzské komiksové album Kočičí oči od kreslíře Moebiuse a slavného scénaristy Jodorowskeho z roku 1978. Komiks, členěný vždy na stranku minimalistického pohledu na slepého chlapce u okna a na protější stranu překrásně vykresleného města, pojednává o chlapci bez očí, který pošle svého orla ulovit oči kočky, aby si je mohl nasadit do prázdných důlků a nakonec zjistit, že stejně potřebuje ulovit lidské. Lépe se nedá tento značně depresivní příběh popsat. Žlutě kolorovaná kresba poté naplno pojednává o mimořádném nadání Moebiuse, jehož práce je zkrátka na evropské půdě unikátní. Moebius: ,, Kreslíce, cítil jsem jakýsi rozhovor mezi mnou a učitelem, cítil jsem se jako by mi říkal: podivej, podívej se na tohle! A pak se podívej ještě semhle! Tady! Tady!....A poté jsem ho viděl, jak se směje a zároveň říká: No né! Neuděláš to? Udělal jsi to! Teď, sotva si kdy vzpomenu, na tak hravou svobodu. ''

Filmový špajz no.5 - Apocalypse Now

Měl jsem štěstí, štěstí že jsem tento skvělý film poprvé viděl sám doma v příkrovu půlnoci a ještě o 50 minut prodlouženou verzi. Do dneška se mi nespalo tak těžce jako toho večera. Tříhodinové syrové putování po řece do Kambodže během Vietnamské války za nalezením absolutního zla v podobě šíleného amerického důstojníka Kurtze - v roli strhující Marlon Brando, monologické pasáže čtení existencionalních tezí jsou nezapomenutelné. Proplouvání valečným konfliktem a při tom celou dobu mít tušení, že všechny příšerné věci cestou jsou pouze předobrazem cílové stanice v Pekle pralesu, kde se celkové lidské myšlenky a ideály přetransformovaly v jednoduché následování Boha v podobě cizorodého důstojníka. Celá cesta diváka vyčerpá stejně jako postavy na ní. A vyplouvají zde konečné otázky, zda má cenu ještě Kurtze zabíjet, když jsme podel řeky byli svědky daleko horších válečných hrůz, než je Kurtzovo zfanatizování divokého kmene. Apocalypsa je zřejmě jediný film, který jsem viděl, co se odprostil od válečných patosů a ideálu a pustil se do hluboké filozofické studie. Francis F. Coppola ( kdo neví tak především film no.1 Kmotr) natočil film, jenž má neuvěřitelnou vlastnost sžití se s ním. Hudba, kamera - jedna z nejznámějších válečných scén, herci a především příběh, pro mě zkrátka nejlepší a myšlenkově nejtěžší válečný film. Pozice na níž dlouho sídlily Četa a Kubrickova Full Metal Jacket, dokuď jsem nenarazil na hypnotické filmové zpodobňení Danteho Pekla. Psychoanalýza lidské válečnické duše. ,, Mam rád vůni napalmu takhle po ránu ,,

Ad. Časožrouti no.1

Půl roku čekání dneškem končí, poslední přibližně 10 hodinové finále Battlestar Galacticy se ráno rozjelo 11. epizodou 4. serie. A ja můžu jen a pouze dodat, že ještě teď mam z ní před očina hutnou syrovou atmosféru . Jen tak dál příští víkend.

Filmový špajz no.4 - Pink Floyd : The Wall

Britskou rockovou legendu Pink Floyd zná snad každý. Já osobně se jim nevědomě po většinu, prozatim krátkého, života vyhýbal. Až před pár lety k mým uším a očím dopadly dva skoro nepopsatelné hudební experimenty - Echoes a The Wall. Echoes je kapitola sama o sobě s nádhernou melancholickou atmosférou, ale o The Wall se v tomto koutku prostě musim zmínit. Z části protože patří na mém osobním filmovém žebříčku na absolutní vrchol, z druhé jelikož se jedná o naprostý filmový základ pro každého. Projekt skládající se z hudebního alba, vrcholného koncertu - na živo to tehdá musel být opravdu zážitek - a famózního filmu. Tedy filmu, spíše unikátního 90 minut dlouhého videoklipu. Na přelomu 70. a 80. let se podařilo vytvořit dílo, které patrně do dneška nenašlo přímou konkurenci. Složitý, metaforami nasáklý příběh o dospívání, výchově, lásce k matce, válce, politické situaci v Británii 80.let a především uzavírání se jedince - ona stavba zdi- před těžkým a nepochopitelným světem. Obrovská analýza lidského života. Silná sugesce metafor - děti padající do mlýnku na maso, červy rozžírající společnost, masy lidí v anonymních maskách jako tupé stádo. Film se napoprvé nedá pochopit, jednotlivé narážky a myšlenky vyplouvají pomalu a člověk musí sám chtít je zachytit. Vrcholné části poté nastávají v animovaných sekvencích od Geralda Scarfa, organické do sebe se přelevající kresby, nedá se popsat - kdo nezná kráčející kladiva ulicemi, měl by se z kulturního hlediska stydět. Nechci se zde zabírat celkovým rozborem filmu, to by bylo na značně dlouho. Můžu akorát dodat, že se jedna o neskutečně depresivní a těžce stravitelný film, po jehož shlédnutí zůstane dlouho v mozku velice silná pachuť. Přesto, možná právě proto, považuji film za povinost minimálně jednou vidět. A následně si odpočinout u Echoes nebo třeba Wish you were here.

Nedělní ilustrační vichr

Soubor těchto několika pseudo ilustračních kreseb vznikl v rozmezí přibližně 2 let. První dvě - Motýl krmící se květinou, Oko uvězněné v bezmoci - zlehka využívají op artovou techniku, použitou u kresby Slunečnice. Ostatní kresby z cyklu Phantasmagorie jsou spíše lehkou hříčkou. Zvíře na zádech nesoucí vesnici podvědomě vychází z koncepce Zeměplochy Terryho Pratchetta.

Watchmen

Quis custodiet ipsos custodes? - Kdo střeží ty, jenž střeží nás ? Jeden ze základních pilířů komiksového žánru, který v 80. letech drasticky obměnil scénarista Alan Moore. První komiks, u kterého jsem si uvědomil, že to opravdu není pouze brakové čtení pro děti a nedorostlé pošuky o idealizovaných nadlidech v maskách. Proč se o tom vlastně vubec zmiňuji ? Na jaře do kin míří její filmová adaptace. Konečně se našel někdo s odhodláním a po poměrně vydařených zpracování Sin City, V jako Vendety a 300 se filmaři pouští i do tohoto díla. Zack Snyder má zatím velmi dobře nakročeno k řemeslně kvalitně odvedené práci. Snad nejlépe nastříhaný trailer, co jsem kdy viděl, dává značnou naději.

Filmový špajz no.3 - Eyes Wide Shut

Stanley Kubrick byl genius. O tom není sporu. Neuvěřitelně vizionářské a svoji dobu dalece předbíhající filmy, ostře se otírající o tabularizovaná témata společnosti. Přestože, jako milovník scien-fiction, obdivně zbožňuji 2001: Vesmírnou odysseu a Jacka Nicholsona v Osvícení považuji za jednu z nejlepších ukázek kvalitního herectví, učaroval mě Kubrick především svým, bohužel již posledním, filmem Eyes Wide Shut. Pro někoho těžce ztravitelné pomalé budování napětí, je pro mě jeden z nejlepších kusů filmařiny vůbec. Silně psychologický příběh muže, jenž nedokáže překousnout pomyšlění na případnou nevěru své překrásné manželky a vydávajíce se v utajení za tajemnou sektou, provádějící skryté orgie pro vrchní vrstvu společnosti. Z celého filmu přímo září Kubrickova nenapodobitelně mysteriozní atmosféra, zásluhou předevšim opět kvalitního ozvučení. Pro Cruise i Nicole Kidman to byla rozhodně životní role, kterou se jim zřejmě již nepodaří zopakovat.

Outerní jižní vítr

Troška času se nám dneska vecpala mezi všechny ty zápočty, tak šup sem s nim. První malba je počátkem dlouhé serie ,, oční úchylky,, trvající již témeř tři roky. Čistě jednoduchý akryl na čtvrtce s pár tahy černé tuše. Akorát je škoda drobného znehodnocení po kraji z neprozřetelného skladování na skříni. Kresbička ,, L´illustration,, vznikla vloni na začátku roku spíše náhodou a bez většího úmyslu. Především díky poměrně surrealistickému nádechu ale patří mezi jedny z mých oblíbených. Poslední dnešní špízek je z prosince a patří do kategorie dlouho realizovaného konceptu. Myši sedící pod schody jsou v současné době již tři. Čistá malba temperou na plátno.

Časožrouti no.1 - Battlestar Galactica

V létě jsem měl konečně přiložitost se k tomu, toliko doporučovanému, seriálu dostat. Po všech těch scien-fiction serialech běžících u nás v televizi - Star Trek, Hvězdná brána, Andromeda ( či jak to tehda bylo )- konečně seriál, jemuž se snad jako jedinému daří mísit vojenský konflikt, politické rozepře a náboženský fanatismus na popředí s osobními problémy obyčejných jedinců. Samotná kostra příběhu, kdy lidskou populaci vyhladí jejich vlastní výtvory a přeživší před nimi unikají napříč galaxií hledat nový domov, neni moc podstatná. Seriálu na výjimečnosti přidávají jednotlivé konflikty politických a vojenských machinací uvnitř unikajících plavidel. Ani nemluvě o konci 2. serie, při vybudování nové kolonie, zde se u mě projevila známá to seriálová hltavost dalších dílů. Herecké výkony ( Starbuck, stále opilý Tigh, sám se sebou bojující Baltar), technická stránka, zvukový doprovod, vše je zde na úrovni vysokorozpočtových filmů, né televizního seriálu. Za pár dní uvidíme. Posledních pár dílů se blíží a já pevně věřim, že zakončení jen a pouze podtrhne jedinečnost tohoto díla.

Emoce - část maturitního cyklu

Zpracovaný a obhájený maturitní cyklus maleb Emoce zachycuje na 7 malbách vývoj lidského milostného vztahu. Začíná vzplanutím k nespoutané, odvázané a krásné dívce, které přechází k vášnivé až sexuální podobě. Rázem se však mění v delirium a přesycenost, dívka za sebou nechává pouze otevřené dveře a druhý aktér se ocitá osamocen, život se mu rozpadá a pokouší se o destrukci své osobnosti skrze sebevraždu. Zde jsem zároveň zobrazil zničenou, zbídačenou duši, která zavřena uvnitř osobnosti se snaží skrze psychickou destrukci vykřičet veškerou bolest ze své tělesné schránky. Poslední malba poté zachycuje vyprahlé a prázdné tělo ( stále však živé - destrukce byla neúspěšná) , obrozující se skrze svoji minulost a jeho planoucí a znovuzrozená podoba vzlétá vstříc budoucnosti.
Celkové pojetí práce je umístno tak, aby se pravidelně střídala vertikální a horizontální uspořádání. Barevnost přechází od světlejších, barvitějších tónů k temným a chladným s tím, jak se mění celkový obsah díla.

Touha - Zobrazena jako smyslná, mladá žena. Lahev alkoholu v její pravé ruce symbolizuje odkázalost a uvolněnost, zároveň je prvkem touhy až chtíče k materialismu, rebelii a symbolikou moderní doby. Malý šáteček látky na její levé paži poté odkazuje k její nespoutanosti a určité sexuální svobodě (je patrně jedinou složkou oděvu, kromě čelenky ve vlasech). Ke stvárnění je využita velmi široká škála odstínů olejových barev, vlasy poté, stejně jako u Vášně, akrylem.

Vášeň - vrchol milostného vzplanutí. Mladá žena zobrazena jako citově silná osoba poddávající se vášnivému vzplanutí. Při využití slabšího nanášení olejových barev jsem docílil poměrně jemných přechodů. Rám je zde jako jediný z cyklu v původní dřevěné podobě, aby jeho barevnost nekontrastovala s obličejem ženy, který je zde hlavním nosným prvkem.

Delirium - Obraz postavený na výrazné symbolice motivů a barev, vztahujících se kcelkové kompoziční myšlence malby. Loučení, příchod změny. Stále se vzdalující otevřené dveře na konci chodby, jejíž potemnělost zdůrazňují osamocené paprsky světla z drobného okna, strom představující organicky čistý život opadávající stejně jako naděje opuštěného, jehož již tak nechápající a oněmělou mysl nahlodávají krysy bezmocnosti. Samotná barevnost je postavena především na kontrastu stěn, navazující na předchozí Vášeň, a na členěné podlaze, která prohlubuje prostor prostředí.

Samota - Přechodová část cyklu, který členěním navazuje na předchozí obraz, brevností z druhé stany zasahuje Zoufalství, která se sebou přináší neodvratné očekávání dalšího dění a vývoje. Umocňující prvek hodin, zobrazující pomale plynoucí čas, v kombinaci s prázdnou židlí navozují v kontextu prostého místa první existencionální přerod.

Zoufalství - Fyzická destrukce osobnosti, jež nevydržela opuštění a samotu, a rozhodla se o útěk ze své existence. Sebevražda je zde však zobrazena křečovitě a nejistě. Celkové ladění barev se již mění do temnějších odstínů, které podtrhuje i černé ohraničení rámu. Z celého cyklu je tato malba jediiná, kde je využito pouze olejových barev, s vyjímkou fragmentu lidské krve.

Psychická destrukce - vrcholná sebedestrukce hlavního aktéra, místo něhož je zde zobrazena jeho zničená duše. Výjev se odehrává vně těla trpící osoby, která je pro slepou a bezmocnou duši vnitřním vězení, z něhož není útěku - Soma Sema.
Znovuzrození - vyvrcholení cyklu, kde dochází k obrození se skrze svoji minulost a zpodobnění k povstání fénixe z popela své předchozí zkušenosti, jehož planoucí a znovuzrozená podoba vzlétá vstříc budoucnosti.

Filmový špajz no.2 - Brazil

Přibližně tři roky zpátky jsem se jednou večer náhle vzbudil u běžící televize a na Čt2 téměř již hodinu běžel pro mne absolutně nic neřikající film Brazil. Byl jsem uchvánec, tak ztrhující závěrečnou pul hodinu jsem snad ještě u filmu neviděl. Přes měsíc jsem scháněl po všech vyhozených sítí plnohodnout kopii, nic. Na film jsem pozapomněl a žil si spokojeně dál. Když náhle v televizi po roce na mně hledí titulek Brazil, užil jsem si to. A ráno konečně sehnal dvd. Nevím jestli je to moji úchylkou pro divně ztravitelné věci, nebo obdivem k Monty Pythonovskému týmů, jehož byl Terry Gilliam, režiser Brazilu, členem, ale film je perfektní. První hodina nás protahuje ve společnosti znuděného úředníka světem, jehož logika se ke konci absolutně hroutí. Reflexe úřednické byrokracie, touha uplatnit se ve zdevastované společnosti. Bizardní až groteskní obrazy zrůdného společenského systému a v něm se topících postav. Matka posedlá plastickou chirurgií, kamarád pracující jako kat pro státní ministerstvo. Genialní, jinak se popsat ani nedá. Dlouho jsem se přel jestli u mě vítězí pokroucená realita Brazilu, nebo o 3 roky staršího opusu The Wall od Pink Floydu. Dlouho se přít budu. Ale jedno vím jistě, kdybych si tyto dva filmy pustil za sebou, musel bych si v prohlubni deprese pověsit lano.

Přetékající polička no.1 - Sandman

Sandman, Pán snů, Morfeus, Oneiros, v mnoha kulturách jinak pojmenovaná, charakterem přetékající černá zahalená postava s plápolajícím lícem pláště, jenž se nám po nocích vkrádá do pokojů a z lehka na nás sype jemný písek, přenášející nás do jeho často temně snové říše. Kultovní komiksová série, která mne přímo donutila dohledávat si k ní další podklady a souvislosti. Například toliko proklamovanou povídku, jenž jako první a poslední komiks vyhrála prvni cenu na Fantasy Awards, Sen Noci Svatojánské ze třetí knihy jsem musel pročítat přibližně 6x a stejnak mi nezbylo nic jiného, než k plnému pochopení otevřít originál Shakespeara. Gaimanovo mistrovské proplouvání kulturními odkazy a jejich citlivé míšení do světa Sedmi Věčných považuji za nejhodnotnější věc, do které jsem kdy měl odvahu zhluboka se ponořit. A nádech je na to potřeba vskutku řádný. Kouzelné proplouvání mezi reálným světem a říší snů, která nás často tolik děsí, je perfektní. Perfektní je ostatně nakonec nejlepší charakteristika fantazie Neila Gaimana.
Koncem prosince u nás vyšla druhá část 6. knihy a s připočítáním dvou spin-offu je to dílo úctihodné co do rozsahu, tak hloubky, a to na nás stále ještě čeká 7 knih. Jen mam strach, abych se dovydání zbytku vubec ještě dočkal. Samozřejmě bych doporučil pustit se do celého díla, ale když už nic jiného, vyzkoušet alespoň povídku Orfeova píseň z poslední knihy, nečetl jsem prozatim nic lepšího.

Comics Strip

Již šest let funguje geniální stripová stránka Wulffmorgenthalen. Ja osobně na ni narazil čirou nahodou na forech překladatelů komiksu a mile překvapen strávil několik hodin projížděním archivu přecpaného paradními stripy. Takže jedině doporučuji.

Sobotní Severský vítr

Jedna trošku větší skica, již nenachazejice se v mé državě. Nápad byl prostý - utrojúhelníkovat se k zánětu karpálního tunelu, ne bylo to fajn strávených 7 hodin s propiskou v ruce. Vyzkoušel jsem si navázat na techniku op-artistu a vcelku se zadařilo, snad jednou bude i větší plátno. Druhý kousek je již čistá malba na překližkovou desku někdy z půlky předloňského léta. Pokus o čistě expresivní malbu vyjadřující samotný název - Egoistická Smrt. K barvě je využita zajimavá směs, obsahující fosforové barvivo.

Duisburg ´08

Ach ty čase, proč nám to děláš, zpomal, zpomal kamaráde. Léto už je ted definitivně pryč a ždibec k tomu ještě. První pořádná životní praxe a práce pro Lehmbrucké muzeum v rámci výpomoci pro profesorium Liberecké univerzity Fakulty umění a architektury. Jo švanda byla, uvidime letos, co nám ten náš kamarád čas nacpe před nos. http://davedd.rajce.idnes.cz/Duisburg_08/